Veronique Olmi: Jenom život
aktivity / Činoherní studio Bouře / herci
tehdy ještě pro mne jako pro mladou studentku JAMU plně ponořenou do studia herectví,
zcela neznámým, ale brněnským divadelním světem velmi ceněným,
adorovaným a uznávaným hercem, jsem se poprvé potkala na jevišti Mahenova divadla.
On v titulní roli hry Misantrop, a já, jako jeho na vše strany ho podvádějící, partnerka. Byla jsem velmi nezkušená a on k mému projevu velmi shovívavý. Do angažmá jsem nastoupila ještě při studiích a považuju to dodnes za velké štěstí. Hrála jsem opravdu hodně a hrála jsem všechno strašně ráda. Naučila jsem se nejvíc od reřisérů Kaloče, Vajdičky, Derflera, Pitínského, a hlavně od báječných starších kolegů, včetně mého nastávajícího muže, s nímž jsem se vzápětí potkala v titulních rolích Hrubínovy hry Kráska a Zvíře. To už byl náš vztah o poznání hlubší a začínal být i velmi bouřlivý. Nedokázaly ho poničit bláznivé hádky, rozchody, návraty, jiné o slovo se hlásící dávné i nedávné lásky, alkoholové večírky ani Igorův odchod do Prahy, velké pracovní vytížení, ani jeho brzy se dostavující popularita a velký svět filmu a televize.
I já jsem si své v Brně odehrála a přišla nabídka do Národního divadla čehož si stále nadmíru vážím. Sešli jsme se tedy po roce opět ve stejném angažmá, a to už se schylovalo i ke společné domácnosti. Být v roli nevěsty v Lapidáriu na Šporkově Kuksu, červnový slunečný den a po boku Igor... to byla nádherně krásná a nezapomenutelná role. Text jsem uměla hned nazpaměť: „Ano!“.
Na jevišti jsme se ale už bohužel míjeli, jen občas ve stejné hře, ale ani pár slov jsme spolu většinou neprohodili. Až po čase, souhrou náhod, jsem dostala příležitost zahrát si po boku, to už vlastního manžela, v Divadle Na Prádle ve hře Obchodník s deštěm. To bylo velké potěšení. Líza je báječná role a Igor byl skvělý Obchodník. Líza patřila k mým nejoblíbenějším. A za tu úplně nejkrásnější roli vděčím také svému muži. A tu už mi nikdo nevezme. Od října 2010 jsem maminka. Máme doma báječnou holku Toničku. Je celý tatínek. A jsme na ní ze všech svých společných počinů nejpyšnější. Dokonce to vypadá že v srpnu si tuto roli „zopakuji“.
Teď tedy jako životní partneři a šťastní rodičové, kteří už v životě opravdu společně zažili ledasco, a ledasco museli překonávat, se potkáváme na jevišti opět. Myslím k velkému potěšení obou. Člověk není tvor monogamní a v dnešní zrychlené a pokažené době je časté střídání partnerů běžné, a rozpadající se manželství zrovna tak. (Drahá mami a drahý tati, už nejste tady mezi námi, ale váš vztah byl krásný, pevný a celoživotní, tak se před vámi klaním a, až to budeme s Igorem hrát, doufám, že na nás shora pochvalně mrknete). Já věřím, že v životě potkáte JENOM jednou „toho pravého“ partnera pro celý ŽIVOT. Většinou si to samozřejmě uvědomíme až zpětně, ale často, bohužel, až když je pozdě na návrat, nebo když už není ke komu se vracet. My máme s Igorem to veliké štěstí, že víme o co bychom, přišli kdybychom někdy podlehli těm občasným běsům, slabostem, propadům a nedorozuměním. Náš vztah za to stojí. I Samovi a Marion dochází, jak jsou pro sebe nenahraditelní. Jak by bývalo bylo moudré a osvobozující, kdyby některé životní kolize řešili spolu a ne proti sobě, a tedy tím nejbolestnějším způsobem, a sice rozchodem. JENOM na to bohužel přijdou o dost později a za velmi vyhrocených okolností, když už jde doslova o ŽIVOT. Ačkoli se ve hře objevuje několik témat, pro mne je tahle hra právě o hlubokém vztahu dvou navzájem si souzených lidí. A při vědomí jejich pevného souznění jsou všechny dějové zvraty této hry jednoduše uvěřitelné. Myslím, že máme s Igorem „z čeho brát“. Jde tady JENOM o ŽIVOT“.
