Veronique Olmi: Jenom život
aktivity / Činoherní studio Bouře / herci
Narodil jsem se v půli dubna 1966. Minulé století, ach jo. Chtěl jsem pracovat v ZOO, ale dopadlo to jinak. V roce 1989 jsem státní zkouškou z marxismu-leninismu ukončil brněnskou JAMU, ach jo, a začal hrát hodně divadlo. Sice v Brně, zato světové tituly. Měsíc pro smolaře, Cesta dlouhým dnem do noci, Sestup Orfeův, Běsi, Bratři Karamazovi, Zločin a trest (nominace na cenu Thálie 1997), Tomáš Becket, Maryša, Hamlet (nominace na cenu Alfréda Radoka), Oidipus, Sen směšného člověka (opět nominace na Radoka), Král Lear, Maratón, Lucerna, Kráska a zvíře, Misantrop (to jsem poznal svoji ženu). Divadlo jsem hrál hodně, až jsem musel jít na volnou nohu, protože jsem měl pocit stojatých vod.
Po třech letech nestojatých vod, různých hostování (Dejvické divadlo, Divadlo na Zábradlí, Divadlo na Prádle, Divadlo Příbram, Divadlo u Stolu) jsem nastoupil rolí profesora Higginse v Pygmalionu do Národního divadla, kde jsem doteď (psáno březen 2014, uvidíme, co bude dál). Občas se mi podaří točit něco, k čemu se hrdě hlásím (Výlet – nominace na Českého lva, Krev zmizelého, Sluneční stát, Muži v říji, Největší z Čechů – nominace na Českého lva, Hořící keř, Post Bellum – 1866, Hodný chlapec) občas točím něco, aby bylo na složenky (……..). Český rozhlas mne často zve ke spolupráci, za což mu děkuji (Toulky českou minulostí, Jo Nesbo, Nemesis, Vykřičené domy, atd). Vždy je to pěkný titul a pěkně odžitý čas u mikrofonu.
V pražském Národním divadle si ponejvíce považuji své účasti ve hře Strýček Váňa, kde, myslím, pracuji tak, jak mne vychoval brněnský režisér Zdeněk Kaloč, se kterým jsem urazil podstatnou část své herecké cesty. Za zmínku snad stojí mé občasné hostování v jiných divadlech (Šumperk, Olomouc, márodná, ach jo, Karlovy Vary, Kladno). A to by, myslím, stačilo.
